České dějiny opomíjejí velikost královny Žofie horující pro nápravu výkonu církve a reformu tradiční společnosti, královna se zcela pro český (Boe) národ obětovala.

Šestý dovětek

V této šesté části se zaměříme na Jana Husa a Jeronýma Pražského, u kterých jsme hledali jeden z klíčů pro rozluštění abecedária (glyfy) použitého k napsání Voynichova rukopisu. Pokud se podívá anglický lingvista kupříkladu na list 33R a spatří tam slova (shluky), kde 5 x nebo 4 x za sebou uvidí písmeno C, zcela jistě to označí jako hoax. Kryptografové včetně specialistů z americké NSA v tom postřehnou zatím nedobytnou šifru a počítač s fůrou statistických algoritmů nám oznámí error. Jen Čech a Polák zbystří a vzpomene si na studentská léta, kdy bifloval pravopis a historický vývoj slovanských jazyků.

Jsme přesvědčeni, i když učebnicoví historikové nám budou spílat, že Jan Hus a Jeroným Pražský, možná i někdo další z jejich přátel společně vytvořili kolem roku 1408 první český pravopis. Posléze svoji práci zapsali pod názvem Orthographia Bohemica. Opis jejich díla objevil v roce 1826 František Palacký v Třeboni. Ve 14. století a v počátku 15. století se v Čechách rozšířila pro psaní dokumentů i kronik vedle latiny tzv. staročeština, lingvisti toto období specifikují jako dobu střední staré češtiny. Ve staré češtině bylo obvyklé, že zapsané samohlásky i souhlásky oproti zápisu foneticky vyzněly jinak, nemluvě o vokálech předních a zadních. Představíme několik případů spřežkového pravopisu, existovaly i spřežky pro více znaků (uvedené v závorce), aa – á, ee – é (ě), ch – ch, cz – c (č), ss – s (š), rzss – ř, rzz – ř, atd. Velmi důležité je písmeno C, které určuje ve spřežce se Z pouze hlásku C nebo Č a s H vytváří CH, nevyslovuje se jako K. Tvorbu spřežek často vytvářel sám písař, takže pravopis byl nejednotný. Ve slabikách se Y též vyslovovalo v mnoha podobách. V 19. století po zveřejnění nálezu knihy Orthographia Bohemica se ujal výraz nabodeníčko krátké a nabodeníčko dlouhé, ale jedná se o nesprávný překlad pro punctus rotundus (kulatý bod) a gracilis virgula (tenká čárka). Propracovaný český pravopis uvedený v Orthographia Bohemica písaři v 15. století do českého jazyka nepřevzali. Spis o pravopisu z dílny Jana Husa a Jeronýma Pražského se zaměřuje zejména na spřežky a diakritická znaménka, aby se psaní i čtení textu značně simplifikovalo.

Orthographia Bohemica

Orthographia Bohemica se zjednodušeným pravopisem staročeštiny byla napsána ve stejné době, kdy vznikalo uměle vytvořené abecedárium pro „Voynichův rukopis“, ve kterém měly být zapsány utajené vědecké poznatky a kronika českých reformistů z počátku 15. století. Pokud by obsah textu rozluštili zástupci a donašeči papežské kurie, osud by měli autoři zpečetěn, kacíři, co patří na hranici. Orthographia Bohemica a zrod Voynichova rukopisu spolu souvisí, vytvořili je stejní čeští myslitelé, jen poslání každého spisu bylo jiné. Po tisíce let existuje pravidlo, chceme-li srazit na kolena vyspělý kulturní národ, nejdříve zlikvidujeme vůdčí inteligenci národa …

Jeden z klíčů k dešifrování Voynichova rukopisu hledejme u Jana Husa a jeho přátel. Jan Hus posílal z vězení v Kostnici do Čech zašifrované dopisy, patrně i on dostával zašifrované zprávy, snad se nám podaří některé depeše v rukopisech objevit. Podívejme se na list 105R ve Voynichovu rukopisu, při letmém pohledu jen nic neříkající popsaný pergamen a po levé straně 10 hvězdiček s ohonem. Odborníci na Voynichův rukopis došli k názoru, že jsou zde zapsány recepty, bohužel to nejsou návody na alchymistické lektvary.

Ukázka překladu textu z listu 105R u 7 hvězdičky:

„Přemýšlet s láskou o vyřčených slovech se symboly zmizelé touhy, to je jednání o řeči činů semknutých rukou a prověřit onen akt. Tato perioda představuje kořen skutků, žádostivost jde stranou, zde jsme deklarovali konáním veřejnosti naše čestné činy.“

Pokud v počítači maximálně zvětšíme text, objevíme v něm přesně daný pravopis a diakritická znaménka, která foneticky měnila písmena ve sponách znaků. Proto kupříkladu 5 x za sebou napsané c, můžeme vyslovovat jinak nehledě na skutečnost, že se shluky rozdělují na jednotlivá slova, aby došlo ke správné výslovnosti spony písmen, na to nás upozorňuje vodorovná čárka spojující znaky. Punctus rotundus (kulatý bod) v rukopisu nahrazuje nedokončený (nedotažený) kroužek (vlnka) a gracilis virgula (tenká čárka) tu vytváří zdvojená čárka ve tvaru slzy. Ve Voynichovu rukopisu pravidla gramatiky a pravopisu jsou pevně stanovená pro psaní i čtení zkrácených starověkých italických slov prostřednictvím fonetického zápisu.

Způsob psaní diakritických znamének ve „Voynichovu rukopisu“ potvrzuje, že na zapisovaném textu se podílelo několik písařů. Například jeden písař místo čárky ve tvaru slzy používal stříšku, jiný dotahoval vlnku do tvaru kroužku.

Patrně se tvůrci abecedária inspirovali tzv. tironskými notami (Tironian Notes Codex Casselanus) z 8. století, kde například horní znak v tabulce ukazuje zdvojenou čárku ve tvaru slzy s poznámkou, že slouží pro afinitu u zápisu a vlnka (Re) neznamená opakování, ale potvrzuje skutečnou výslovnost písmena.

Tironian Notes Codex Casselanus

Překládat Voynichův rukopis je časově velmi náročné, my nejdříve zkopírujeme text, a pak jej foneticky přepíšeme (transkripce z abecedária do latinky), posléze shluky rozdělíme na jednotlivá starověká italická slova, která pak překládáme do češtiny. Kupříkladu italická slabika PU podle získaných zkušeností přináleží ke slovu PUS, které má ale sedm možných variant překladu:

 pus                                            znak

 pus                                            doklad

 pus                                            pak

 pus                                            ven

 pus                                            dítě

 pus                                            pečeť 

 pus                                            odejít 

Další obměny jsou zastoupeny ve složeninách slov např. pusinas, pustiris, pustmas aj. Mnohá slova byla převzata do latiny, ale s jinou intepretací. Všechny výrazy je potřeba v počátku brát v úvahu, včetně slov obsahujících ph (phulu) nebo pv (pvuhp) atd. Až když máme vytvořenu souhrnnou síť překladu, text lze stylizačně upravit. Chybovost u překladu odhadujeme maximálně na 5 %, což konečný smysl textu neovlivní.

Sedmý dovětek

Existuje mnoho uveřejněných výkladů obsahu a důvodů směřující k vytvoření Voynichova rukopisu, ale ty jsou založeny na subjektivním typu vnímání ilustrací v rukopisu. Základem interpretace je překlad textu a korektní vysvětlení obrazových jinotajů, v obou případech je znalost dějin důležitým pomocným elementem.

O historii Českého království z počátku 15. století byly napsány desítky publikací, jež poskytují věcný obraz na tuto komplikovanou dějinnou etapu. Nicméně připomeneme vybrané důležité okamžiky z tohoto období, zvláště pro cizozemce, kteří tuto českou kapitolu neznají a tento náš web sledují. Pro pochopení Voynichova rukopisu jsou zde uvedené údaje rozhodné.

Magické číslo tři si zvolili čeští (Boe) myslitelé pro pojmenování mystického sboru (řádu) Basa Trojice. V zázrak triád lidé věřili od nepaměti, symbol triskele osvědčoval trojici hlavních bohů u Etrusků, nadto ve starověku v chrámu kapitolské trojice v Římě byl ctěn kult nejvyššího božstva Jupitera, Juno Reginy a Minervy. Od nového věku křesťané uctívají svatou Trojici, Otce, Syna a Ducha svatého.

Jeroným Pražský 3. ledna 1409 na závěr konané kvestie přítomné seznámil s komplexem triád v obraze označovaném Scutum fidei (Štít Nejsvětější Trojice). Král Václav IV. v Kutnohorském dekretu vydaném 18. ledna 1409 přikázal, aby Pražská univerzita se řídila příkladem univerzit italských a pařížské. Tímto aktem potvrdil českému (Boe) národu ve všech univerzitních volbách, radách, zkouškách, řízeních a právních konáních tři hlasy ze čtyř.

Ve Voynichovu rukopisu prostupuje několik nakreslených kruhů a skic rozdělených na tři díly, které mají demonstrovat život, smrt a symbol nového života lidstva. Čeští (Boe) myslitelé vtělili mysteriózní triády včetně rozhodných tří hlasů na Pražské univerzitě do poslání mystického sboru (řádu) Basa Trojice, číslo tři v názvu nepřineslo štěstí a stalo se osudným třem zabitým členům sboru upálením. Osobní reflexe i hledání příčin potupy a úpadku pospolitosti vedoucí do chřtánu válečného krveprolití, to vše se ukrývá v textech a alegorických ilustrací Voynichova rukopisu.

Důmyslným mistrem alegorií byl Jeroným Pražský, který začátkem června 1412 v Praze zorganizoval studentskou demonstraci proti prodeji odpustků. Doboví kronikáři tenkrát zaznamenali, že průvod Prahou připomínal velkolepé pouliční divadlo, kde nebývalou podívanou představoval alegorický vůz okrášlený papežskými bulami poskytující odpustky. Mládenec v přestrojení za nevěstku u vozu vykřikoval nemravná slova a rozhlašoval košilaté vtipy, a přitom nabízel za poklesky odpustky. Obrazné odpustkové divadlo vyvrcholilo spálením symbolických papežských bul.

Filozof Jeroným Pražský svým výstředním vystupováním rád pobuřoval úctyhodné nominalisty. Komplex triád v obraze pojmenovaném Scutum fidei (Štít Nejsvětější Trojice) uváděl nominalisty a mnohé katolické teology k jediné argumentaci a tou bylo označení kacíř. Podnět pro Scutum fidei všestranně vzdělaný Jeroným Pražský patrně získal v díle mudrce Petruse Alfonse (1062-1140), kde světlo štítu víry je chráněno třemi šelmami.

Piere Alfonse

Inspiraci objevil i u filozofa a teologa Roberta Grosseteste (1175?-1253), který zdokonalil Scutum fidei, kde střed diagramu emanuje božskou podstatu. U jeho diagramu triniti (diagram trojice) z roku 1230 jsou u části popisků použity neznámé znaky, patrně se jedná o zašifrované zkratky slov obdobné jako ve Voynichovu rukopisu.

Robert Grosseteste

Jeroným Pražský procesní diagram ve formě Scutum fidei pojal jako vývěsný štít oznamující souvislosti a závislosti na významu nominálních slov. Podobenství a výklad slov ukazovaly v konfrontaci na mylné nazírání katolické církve na dílo Jana Viklefa. Jeroným měl mimořádné znalosti o dílech starověkých mudrců i židovských a křesťanských myslitelů, které umně využíval při disputacích. Jeho filozofické učení a literární práce nenesou podpis autora, ale pro jejich mystickou výjimečnost je tvůrce identifikovatelný. Například diagram Scutum fidei vyhotovený kolem roku 1409 ukazuje, že původcem nemůže být nikdo jiný než Jeroným Pražský.

Jeroným Pražský Scutum fidei

Výklad procesního diagramu Jeronýma Pražského:

 - Otec je Bůh, ale není Syn ani Duch svatý

 - Otec, Syn a Duch svatý je Bůh

 - led je voda, ale není déšť ani sníh

 - led, déšť a sníh je voda

 - paměť je duše, ale není rozumem ani vůlí

 - paměť, rozum a vůle je duše

 - orel je živočich, ale není lev ani tele

 - orel, lev a tele je živočich

 - svatý Augustin je člověk, ale není svatým Jeronýmem ani svatým Ambrožem

 - všichni tři – Augustin, Jeroným a Ambrož jsou lidé – člověk

  - proces trojice je a není platí i v libovolném pořadí

V diagramu Scutum fidei ponechal Jeroným v jednotlivých štítech spodní řádky volné, aby studenti do nich mohli vepsat svoje zvolená nominální slova. V pravé horní části diagramu ruka ukazuje ikonickým palcem na tři řádky v záhlaví.

Jeroným Pražský vytvořil do „Voynichova rukopisu“ na listu 49V originální zápis, do kterého skrytě zformoval vědomosti českých myslitelů. V levé horní části listu jsou pod sebou zapsány arabské číslice 1, 2, 3, 4, 5, nula v úvodu byla úmyslně vynechána, protože katolická církev 0 považovala za kacířské znamení. Koncem 14. století se na Pražské univerzitě studenti seznamovali i s arabskými číslicemi, které prosazoval již ve 13. století italský matematik Leonardo Fibonacci.

Leonardo Fibonacci

Jeroným Pražský na listu 49V do druhé řady vedle číslic od shora dolu napsal jednotlivé znaky ze zašifrovaného abecedária. Tyto znaky ve spojení s vodorovně zapsanými shluky písmen spoluvytvářejí starověká italická slova, ale též jsme zjistili, že i grafémy ve svislé linii utvářejí jednotlivá slova a ty formují ucelenou větu. Tento komplikovaný zápis ukazuje na složitou několika stupňovou šifru. Arabské číslice v levém okraji patrně zastupují kód a ve svislé linii šifrovací kód ještě doplňují slovně napsaná čísla. Na listu jsou zobrazeny dva obdélníky po 13 řádcích, dekódovat text se zdá být nemožné, ale výkonný počítač s patřičným software by to mohl zvládnout. Zápis na pergamen byl proveden v roce 1409 (březen nebo duben) a autor dle obsahu textu disponoval se značnou slovní zásobou starověkých italických slov a s matematickými znalostmi.

Běžný zápis na listu 49V má dokazovat složité přemítání středověkého filozofa nad budoucností Pražské univerzity, což potvrzuje například překlad věty: „O symbol máme starost, jestli bude etický zákon držet jen vlastník s rodokmenem.“ Obezřetnost Jeronýma Pražského vůči králi byla na místě a pojmenovat jej jako vlastníka s rodokmenem ukazuje na hrátky se slovy. Bohužel v překladu do češtiny jeho slovní obraty ztrácí důvtip (vlast-ník s rodokmenem), vlast mít (držet) s rodokmenem. Slovních proměn a záměn existuje v textu na listu 49V povícero, proto dekódování šifry by mohlo odkrýt závažné tajemství doby.

Ve středověku mentální vyjadřování bylo jiné než dnes, přiblížíme jej v další ukázce z listu 49V, kde Jeroným Pražský sděluje: „Trvale necháme vyniknout Trojici, která bude stálá jako bůh Iásón, tak učiní Trojice, milovaná Trojice své konání. Ach Trojicí držíme symbol i naše vitální práce bude ikonou."

České království bylo považováno jako kacířské a král Václav IV. chtěl upevnit své politickomocenské postavení a toužil po vrácení titulu krále Svaté říše římské, o který přišel v roce 1400, proto v roce 1412 poněkud změnil své názory i zahraniční politiku. Královo souhlasné stanovisko ve věci prodeje odpustků především odmítali Jan Hus a Jeroným Pražský, kteří 17. června na veřejné disputaci o bule odpustkové rozhodným způsobem zavrhli jejich prodej. Zlomovou událostí se stala poprava stětím třech mládenců Martina, Jana a Staška dne 11. července 1412. Mladíci se provinili tím, že ve třech pražských kostelích veřejně brblali proti odpustkům. Jan Hus byl osobně pražskými konšely ubezpečen, že se chlapcům nic nestane, i přes tento příslib došlo k exekuci. V následující den kněží sloužili v Betlémské kapli mši o svatých mučednících. Mučednická smrt třech mladíků vedla v Praze ke studentským nepokojům. Král Václav IV. nechal svolat velké shromáždění na Pražské univerzitě 16. července 1412 a v proslovu zúčastněným kategoricky sdělil, že je nutno skoncovat s duchovním rozvratem v království a zbavit jej příznaku kacířské země. Při této příležitosti zapověděl 45 článků Jana Viklefa, které se nesměly rozšiřovat, deklamovat či prohlašovat jejich správnost. Na toto shromáždění Jan Hus ani Jeroným Pražský nebyli pozváni. Šprýmař Jeroným Pražský nenechal královský zákaz Viklefových spisů bez odezvy, vypravil se osobně za králem na hrad Žebrák v přestrojení za žebráka. Král jej přijal a ujistil, že nařízení má pouze formální charakter věci pro uspokojení katolické církve.

Rebel a ustavičný cestovatel Jeroným Pražský byl stíhán za útěk z Vídně před soudním procesem a dne 31. srpna 1412 byl na něj vydán opakující návrh na exkomunikaci s odůvodněním prodlení v klatbě. Jan Hus na podzim roku 1412 opustil neznámo kam Prahu a právník Jan z Jesenice permanentně podával odvolání a argumentace proti Husově klatbě k zemskému soudu a papežské kurii, zatímco Jan Hus se odvolával ke Kristu k jedinému představiteli církve. Tomu, kdo je v klatbě, nesměl nikdo poskytnout jídlo, přístřeší nebo se s ním stýkat, pokud to někdo porušil, znamenalo to jeho uvržení též v klatbu a na jeho stavení měly být vrženy tři kameny na znamení věčného prokletí.

Nevelká část členů mystického sboru (řádu) Basa Trojice se v tomto období odvrátila od Jana Husa i Jeronýma Pražského a změnila své názory, aby vyzískali výhodné společenské postavení, výnosné úřady, ti slušní se uchýlili do ústraní.

Albík z Uničova byl v říjnu roku 1411 zvolen pražským arcibiskupem, král předpokládal, že svojí autoritou zklidní situaci v zemi a názorově sblíží znepřátelené strany. Letní kvas v roce 1412 s odpustky, smrt třech mladíků, studentské nepokoje, králův zákaz díla Viklefa, soudní procesy jeho přátel Jana Husa a Jeronýma Pražského, to vše se příčilo jeho svobodné mysli. Albík z Uničova nesouhlasil se stanoviskem krále, papežské kurie a s některými univerzitními mistry a duchovenstvem. K překvapení všech v září 1412 podal demisi na výnosný post pražského arcibiskupa, úřad postoupil prozíravému Konrádu z Vechty (1364-1431), jenž se v roce 1421 přidal ke Čtyřem artikulím pražským a posléze světil husitské kněze.

Výše uvedený stručný historický přehled událostí předcházel k předsevzetí Albíka z Uničova podat rezignaci, důvody svého osobního rozhodnutí svěřil na list pergamenu 56V ve Voynichovu rukopisu, kde se květ rostliny ohnul, ale září dál a kořeny jsou stále pevné. Jak jsme již dříve uvedli, číslování listů není povedeno chronologicky, list 56 byl při sestavování rukopisu zahrnut do kapitoly „Naše řeč".

Stylizačně upravený překlad části textu na listu 56V:

„Čerstvé je dnešní odhodlání mého rozhodnutí, mého konání, mého počátku rezignace, ale ne sboru, toto není obětování, toto je moje předsevzetí, toto je moje odmítnutí, toto není umlčení nové rozumné Trojice, která nás udržuje přilnutá při sobě k novému pokračování. Moje původní zde daná rezignace, toto je naše společná řeč, ne věc jiného rozhodnutí, ale projevu naší velkoleposti Trojice, teď je vhodné nemluvit a zadržet řeč, neříkat naše slova naší Trojice, a přitom mít planý (neplodný) plamenný proslov Trojice. Zde nás k tomu vede naše úsilí, zakončené záměrně projevem Trojice, toto není už řečnění představitelů nezávislého shromáždění, toto je počátek jiného směřování, jiného vedení, jejich snažením je chtivost konce Trojice. Pevná je síla Trojice, nemohou nás ovládat, mohou jen žádostivě žádat konec Trojice."

Albík z Uničova nám zanechal poselství ve formě osobní zpovědi se srozumitelným zdůvodněním jednání sboru Basa Trojice v kritickém roce 1412. Jeho konfese usvědčuje závistivé kronikáře z insinuace jeho osoby.

Na žádost čtenářů abychom osvětili význam balneologických ilustrací ve Voynichovu rukopisu, jejich přání splňujeme a prezentujeme zde ukázky překladů z listu 82R.

Výstižný nadpis ve 2/3 listu „Ucpání zde znamená smrt“, hovoří za vše. Žena na obrázku vpravo zahalená zeleným rouchem neleží ve vaně, ale na márách.

Znamenitý lékař, vědec a mistr Pražské univerzity Albík z Uničova do rukopisu zapsal (skriptum) praxí získané medicínské vědomosti pro studium a několik regimen sanitatis, jak žít zdravě. Katolická církev onemocnění považovala za Boží trest, léčení včetně chirurgických zákroků a pouštění žilou bylo na univerzitách výukově trpěno. Pitvu zemřelého v 15. století církev zakazovala, tělo nebožtíka bylo posvátné tudíž neporušitelné. Dosažené lékařské vědění musel Albík z Uničova pro budoucí generace zašifrovat, aby nebyl církví označen, že je spojen s ďáblem.

Do dolní ilustrace na listu 82R Albík z Uničova umístil k ženským postavám tento text, slova necháváme v původním významu bez upravené stylizace, v závorkách uvádíme dnešní obecné pojmenování:

Nápisy v horní části:

   To je suk (nádor)

   Znamená smrt

   To je kašel

   To je znamením dýchání

   Náš měch (plíce) dýchá

   To je otvor blízko uzdravení

Nápisy ve spodní části:

   Toto zde je zánět (hnisavá angina)

   Výhradně jej provází

   Když se nemůže mluvit

   Též jej osoba má

   Když pálí tři (čípek a krční mandle)

   To je tvoření hnisu

Ilustrace nepředstavuje koupele žen, zelené vyobrazení znázorňuje hnisavé hleny v krku, namodralé vzestupné vlnky prudký kašel a dýchání. Též tam objevíte kontrolu krku v zrcátku, čípku a krčních mandlí. Napravo pak uzdravení zobrazuje modrý průdušný krk a hrtan. Vlevo žena umístěná do zelené trubice (hrtanu) se pravou rukou dotýká velkého nádoru, který symbolizuje smrt. Věřím, že jsme čtenářům našeho webu tímto odhaleným nic nezatajujícím překladem a objasněním ilustrace otevřeli oči pro jejich vlastní bádání ve Voynichovu rukopisu.

Osmý dovětek

Tuto část symbolicky zveřejnujeme dne 3. 3. 2023, když datum obsahuje ikonické 3 trojky. Čeští reformisté v 15. století pojmenovali svůj sbor, ve kterém se sdružili řádem Trojice (Basa Trojice) a jako svůj znak si zvolili tři spojené kruhy (štít trojice). Duenův nápis z 6. století před Kristem na třech spojených nádobách (viz. kapitola Archaická latina) představoval pevně spojenou a neodlučitelnou dávnověkou trojici zemi spravujících bohů. Čeští národní myslitelé, kteří usilovali o všeobecnou vzdělanost lidu Boe si vybrali starověký italský bronzový amulet pro svoji věčnost a soudržnost metaforicky jako svůj homogenní atribut.

Unikátní bronzový amulet Trojice

Středověký Voynichův rukopis byl určen těm, kdo znali starověké italické jazyky a jejich písma a samozřejmě i zašifrované abecedárium. Starověké italické jazyky měly k sobě velmi blízko a odlišnosti v dialektech i v písmu vznikaly u jednotlivých národů Itálie. Ve střední části Itálie od 8. století před Kristem etruština představovala dominantní jazyk, který postupně v oblasti nahrazovala latina a současně s ní i faliština. V severní Itálii mezi hlavní starověké jazyky náležela venetština, kamunština a rétština, ale ve středověku tyto jazyky ještě nebyly rozlišeny a obecně je učenci nazývali starou latinou, která se vyučovala na italských univerzitách. Absolventi z italských univerzit (Řím, Padova, Bologna, Perugia) jako mistři působili i na Pražské univerzitě, kde součástí výuky latiny a dějepravy se stala raná latina (Prisca Latinitas) v současnosti označovaná jako předliterární latina, viz. na tomto webu kapitola Archaická latina.

Rozluštit Voynichův rukopis by dokázalo v 15. století více učenců, ale při husitských válkách úroveň vzdělání v Praze notně klesla, a nejen zahraniční mistři a studenti z Pražské univerzity byli vypuzeni nebo sami raději odešli do sousedních zemí. Založení Pražské univerzity v roce 1348 Karlem IV. znamenalo pro mnohé staroměstské měšťany nový zdroj příjmů, své domy přizpůsobili poptávce na studentské ubytování nebo vystavěli nové prostorné místnosti pro učebny. Na Starém Městě existuje z tohoto období rozlehlý dům, o kterém první písemná zmínka pochází z roku 1400. Při rekonstrukci tohoto objektu pracovníci Národního památkového ústavu objevili pod vrstvami malby a omítky několik stovek nápisů uhlem z 15. století. Vyobrazené nákresy, texty a arabské číslice ukazují, že místnost po delší dobu byla využívána jako univerzitní auditorium. Mezi zobrazenými středověkými glyfy na stěnách a sloupech je nepřehlédnutelné abecedárium totožné s písmem z Voynichova rukopisu. Tato skutečnost společně se skalní rytinou „Posvátný chrám“ viz. Čtvrtý dovětek na tomto webu nezpochybnitelně potvrzuje vznik „Voynichova rukopisu“ v Čechách.

Na středovém sloupu v posluchárně vévodí dekorativní shluk třech znaků tvořící slovo v překladu DLUH. Středověcí univerzitní mistři mohli napsat latinský výraz debitum nebo staročeské slovo zaaplat, ale to by všichni, kdo do auditoria vstoupí, viděli jména studentských dlužníků. Místo toho znalec starověké latiny ornamentálním abecedáriem vyhotovil jedinečné zašifrované slovo dluh – dlužit. Jednalo se o trvalý nápis uhlem provedený těsně pod stropem, písař k vypracování potřeboval schůdky nebo žebříček.

          Nápis na sloupu v pražském univerzitním auditoriu Dluh - dlužit a detail abecedária        

Dlužníci patrně neměli peníze na studium, a tak u jejich jmenných iniciál se uváděla nezaplacená částka, po úhradě byl zápis vápenným roztokem zatřen, aby se mohl zapsat případný nový dlužník. Za částku 9 grošů se daly pořídit dva páry bot nebo koza či ovce. Pokud student přepisoval texty mohl si za 14 dní přivydělat až 10 grošů, dělník na stavbě dostal za dva týdny práce přibližně stejnou částku kolem 10 grošů. Pražský groš měl vyražen v horní části uprostřed slov GROSSI a PRAGENSES nad lvem křížek mezi dvěma hexagramy (Davidův štít).

Pražský groš

V učebně též nalezeme velmi zachovalý hexagram uprostřed s vepsaným písmenem L, které zastupovalo ideu pro štěstí. Šesticípá hvězda pojmenovaná Davidův štít se stala symbolem pro mystické náboženství židovské kabaly s nadějí na příchod Spasitele. Davidův štít ochraňoval lidské štěstí a ukazoval na čtyři životní elementy oheň, vodu, vzduch, zemi, a zároveň vyzařoval pozitivní mužské i ženské energie.

Davidův štít v pražském univerzitním auditoriu

Do univerzitního auditoria se vstupovalo přímo z úzké uličky, podlaha přízemní místnosti byla na stejné úrovni, jako přilehlá cesta kolem domu. Posluchárnu po několik let Pražská univerzita používala pro výuku matematiky, geometrie a astronomie, stěny sloužily přednášejícímu mistrovi jako tabule, uhlem na zeď zobrazoval studentům potřebnou učební látku, po zabělení mohl opět na stěně představit nové učivo. Univerzitní studenti v posluchárně většinou seděli na snopech slámy, nízké dlouhé dřevěné lavice pro svoji vysokou cenu představovaly v 15. století zbytečný přepych.

Astronomické nákresy v auditoriu

Pražskými památkáři zachráněné arabské číslice, znaky a geometrické tvary potvrzují vysokou úroveň vzdělání v 15. století. Ornamentální znak S na jednom ze sloupu zřejmě prezentuje jméno Jana Šindela, který na Pražské univerzitě působil v letech 1408 až 1420. V roce 1420 odjel společně s Albíkem z Uničova přes Brno do Olomouce, město však záhy opustili pro neshody s biskupem Janem XII. Železným, odkud pak odcestovali do Prešpurku, posléze i do dalších měst. Po návratu z exilu se Jan Ondřejův zvaný Šindel stal opět na univerzitě mistrem, a to v letech 1437 až 1445. Jan Šindel nejdříve studoval na fakultě svobodných umění Pražské univerzity, následně na zahraničních univerzitách získal doktorát z medicíny a z obojího práva. Jan Šindel je považován za původce matematických výpočtů pro zhotovení pražského orloje, podle Ptolemaiova Almagestu vymezil vzdálenost mezi Zemí Sluncem a Měsícem, dále zhotovil různé astronomické pomůcky z jejichž pomocí matematici vypočítali zatmění Slunce i Měsíce. V univerzitním auditoriu objevíme nespočet Šindelových výpočtů a nákresů astronomických pomůcek včetně kotoučů a pravítek označovaných jako triquetrum.

V Čechách se jeho jméno většinou zapisovalo jako SSINDEL, proto v monogramu (znaku) jména zesílené S se smyčkami, analogicky ztvárněné S se uvádělo v záhlaví traktátů, jejichž byl autorem.

Monogram Šindela v auditoriu

Důsledkem na vydání Dekretu kutnohorského v roce 1409 králem Václavem IV. se uskutečnily na Pražské univerzitě podstatné změny, rektorem se stal Jan Hus a po roce jej vystřídal jeho přítel Jan Ondřejův zvaný Šindel (Ioannes Andreae dictus Schindel), který se v té době též výrazně podílel na reformách. Jan Šindel po roce 1419 odmítl přijímat pod obojím, a především nesouhlasil s násilnostmi husitů, proto v roce 1420 odešel do exilu.

Všestranný učenec Jan Ondřejův zvaný Šindel svěřil svůj názor na směřování české společnosti po smrti krále Václava IV.  na list 65V ve Voynichovu rukopisu. Ilustrace na listu 65V „vzdáleně“ připomíná v Čechách hojně rostoucí čekanku, velmi odolnou a vytrvalou kvetoucí rostlinu. Patrně čekanka pro svoji trvalost a nezničitelnost zastupuje symboliku českého národa.

Čekanka

Jan Šindel při terapii pacientů používal bylinky a svěží lístečky, květ i kořen z čekanky zaujímal pro své protizánětlivé účinky přední místo. Ve středověké medicíně se čekanka často doporučovala, především při nemocech žaludku, ledvin, jater a močových zánětech. Po léčbě pouštění žilou lékaři podávali odvar z kořene čekanky na dokončení odlehčení a pročištění krve.

Voynichův rukopis list 65V

Překlad listu 65V:

„Tato část je dnes dílem přivlastněná nositeli rysů teroru. Práce je však závazek pro symbol konání důležitého znaku, dnes mluvit o symbolu, to je navždy pryč. Dělat čest onomu symbolu milovanou trojicí a poskytnout lék na oběť o strach symbolu a tímto obětováním hovořit o Bohu, to je podivuhodné ke jménům obětí. V naší společnosti po skonání rodokmenu zanikl závazek vykonávaný zásadní prací, jako když znak pečetě spálíte. Ach vykonal vlastník symbol, závazek však byl rozsudkem v základu spálen, vykonaný ortel je znamení pro společnost učinit bázeň z toho symbolu věčného Boha. Onoho symbolu, kde dílem je kázání, vlastník vykonal rozhodnutí ze stísněnosti o symbol, též učinil víru v ikonu oběti, tak udělal onen akt, onu řeč vlastníka znaku toho symbolu etického zákona, učinil nesmrtelný akt, kde zasadil vzpřímený symbol, tímto vykonal čin pro vytvoření vyléčení zákonitostí.“

Jan Ondřejův zvaný Šindel své osobní zkušenosti a úvahy zvěčnil na pergamen, po smrti krále Václava IV. spatřuje zničení jeho snažení a vzestup hrůzovládných ničitelů. Ze stylizace zápisu zřetelně vystopujeme slova ctěného lékaře a kanovníka.

Podle středověké knihy De viribus herbarum nebylo rozhodující, jak rostlina vypadá, ale její určující vlastnosti pro úspěšnou léčbu nemocného. Lékař stanovil vhodnost způsobu obkladů nebo vnitřního podávání léčivých bylinek, například namočená studená, ohřátá nebo usušená či přešlá varem. Uvedený veršovaný farmakologický spis byl též označován Macer Floridus, jehož základ měl vytvořit učenec Aemilius Macer z Verony. Velmi důležitá je skutečnost, že na Pražské univerzitě v 15. století se Macerova léčebná doporučení vyučovala a jeho spisy přepisováním se rozšiřovaly mezi studenty. V knihovnách dodnes existuje několik dobových exemplářů, z nichž některé mají připsané poznámky. Zásluhu na výuce farmakologie na univerzitě v Praze má Křišťan z Prachatic a Jan Ondřejův zvaný Šindel.

Ukázka z knihy Macer Floridus s poznámkami

Čtenáři nás požádali o výklad obrázku na listu 77V, kde je vyobrazeno tzv. potrubí s odbočkami a tři koupající se ženy (nymfy). Znalci Voynichova rukopisu jako definitivum považují listy 75R až 84V za balneologickou sekci, bohužel svým mylným názorem strhli klamnou lavinu, která se promítla do většiny článků a publikací o Voynichovu rukopisu.

Na listu pergamenu 77V se dočteme, jak funguje lidské tělo. Mistři Pražské univerzity Albík z Uničova, Jan Ondřejův zvaný Šindel a Křišťan z Prachatic vytvořili pro studenty medicíny výukové spisy o diagnostice nemocech, způsobu léčby jednotlivých chorob a popisy vhodné životosprávy k předcházení onemocnění. Tyto odborné spisy se označovaly regimen sanitatis. Do dnešních dnů se dochovalo v Evropě sedm latinsky psaných regimen sanitatis od Albíka z Uničova, podle jeho spisů se uskutečňovala výuka na četných evropských lékařských univerzitách i mnoho let po jeho smrti.

Voynichův rukopis ilustrace na listu 77V

Překlad listu 77V:

Jak koná lidské tělo

Text nahoře u ilustrace:

1) Naše tělo je znakem moudrosti

2) My nejsme nesmrtelní

3) Zauzlení (ucpání) je příčinou smrti

4) Základem je vzduch, který dává potřebné vlastnosti

5) Základ tvoří střed (vnitřek těla)

Překlad popisků u názorné ilustrace, jak funguje lidské tělo, srozumitelně osvědčuje poslání zašifrovaného „Voynichova rukopisu“ a zřetelně prezentuje české tvůrce tohoto učeného díla.

Devátý dovětek

Naše rozluštění Voynichova rukopisu konzultujeme s mnohými badateli, přivítali bychom vyjádření k překladu rukopisu i od jazykozpytců zabývajících se rétorománskými jazyky. Korektnost našeho překladu snad jednou potvrdí i výkonné počítače s aplikací lingvistických programů zahrnujících starověké jazyky v rámci umělé inteligence. Současná odpověď umělé inteligence na dotaz: "ukázka slov Prisca Latinitas"

Bohužel není úplně jasné, jak přesně vypadal "Prisca Latinitas", protože se do současnosti nedochovalo mnoho písemných pramenů v tomto jazyce. Existuje však několik málo dochovaných nápisů a textů, které se datují do tohoto období a mohou nám poskytnout určitou představu o tom, jak "Prisca Latinitas" vypadal. Zde je několik ukázek slov a vět z tohoto raného latinského jazyka:

Salve – Ahoj (později v klasickém latinském jazyce "Salve" znamená "Zdravím tě")

Mater – Matka

Pater – Otec

Filius – Syn

Aqua – Voda

Terra – Země

Et tu, Brute? - I ty, Brute?

Tyto ukázky však nejsou reprezentativním vzorkem celého "Prisca Latinitas", protože se výrazně měnil a vyvíjel v průběhu času.

Porovnání jednotlivých rozluštěných částí z rukopisu může odbornou veřejnost přesvědčit o správnosti našeho dešifrování. Bohužel zatím nebyl žádným lingvistou prezentován další konkrétní ucelený překlad rukopisu, včetně použité abecedy, abychom měli co srovnávat. V minulém roce dr. Fletcher Crowe z USA publikoval v časopise Journal of Historical Archaeology and Anthropological Sciences svůj výzkum Voynichova rukopisu, kde předložil domněnku, že rukopis byl zapsán v arabštině. Autor v odborném článku sdělil, že abeceda, kterou je zapsán text Voynichova rukopisu nemá zastoupena písmena o, p, v, x, jelikož je arabština nezná. Všechna čtyři uvedená písmena pražské abecedárium obsahuje, bez těchto grafémů není možno Voynichův rukopis rozluštit.

V Šestém dovětku jsme popisovali spřežkový pravopis a diakritická znaménka, která foneticky měnila písmena ve Voynichovu rukopisu. Pravidla gramatiky a pravopisu jsou přesně vymezená pro zápis s fonetickým abecedáriem, bez jehož správnosti nelze rukopis překládat.  Rozluštění a překlad rukopisu od 90 let minulého století zkomplikovala tzv. abeceda EVA (European Voynich Alphabe), kterou vypracoval Gabriel Landini. V současnosti část badatelů abecedu EVA označují jako Extensible Voynich Alphabet, ale její „rozšíření“ ještě více ztížilo dešifrování použité abecedy. EVA nesměřuje k náležité výslovnosti jednotlivých slov.