Ortografie - pravidla písma Voynichova rukopisu
Kontakt: nase-historie@seznam.cz
Pravopis Voynichova rukopisu sestavil J. Procházka
Na úvod
Několik let jsem zvažoval, zda mám publikovat utajený pravopis Voynichova rukopisu a tím i dešifrování textu, který vypracovala skupina českých reformátorů v počátku 15. století v Praze. Středověký rukopis obsahuje kroniku Pražské univerzity po vydání Kutnohorského dekretu, sborník filozofických názorů včetně diagramů a vědecké poznatky převážně lékařského charakteru.
Mnozí moji přátelé, s kterými jsem Voynichův rukopis obsažně řešil mě tento krok zprvu nedoporučovali, pro možné nepochopení i pro případné zneužití historického a mystického obsahu. Přestože je překlad Voynichova rukopisu mimořádně složitý, věřil jsem, že se najdou další lidé, kteří jej též dokážou rozluštit, proto jsem na našem webu po dva roky uveřejňoval skryté i zjevné indicie vedoucí k dešifrování rukopisu. Vzhledem k pokročilejšímu věku a reálnosti odchodu z tohoto světa, jsem se rozhodl zveřejnit středověké Secretum Orthographia Bohemica, aby kdokoliv mohl porozumět obsahu středověkého rukopisu a uvědomil si okázalost českých reformátorů na Pražské univerzitě a náležitě ctil české dějiny s přínosem pro světovou vzdělanost.
Pravopis Voynichova rukopisu formuje struktura pravidel, které byly smysluplně
uměle vytvořeny s podporou zašifrovaného abecedária pro starověké italické
dialekty a klasickou latinu se zákonností přirozeného vývoje jazyka s prvky gramatiky. Tajuplné
abecedárium zformovali čeští reformisté působící na Pražské univerzitě v první
dekádě 15. století, z tohoto hlediska lze označit tento tajný abecedář jako
„pražské abecedárium“. Spletitou kombinaci
zašifrované ortografie po více než 100 let se pokoušeli rozluštit lingvisti a
kryptologové z celého světa, bezúspěšně.
Detaily neznámé české historie 15. století
bohužel zůstaly doposud skryty na pergamenových listech Voynichova rukopisu.
Překlad textu Voynichova rukopisu je neobyčejně komplikovaný a nelze jej srovnávat s interpretací evropských středověkých jazyků do soudobého vyjadřování. Zašifrování archaických italických jazyků s obsahem slov v základním tvaru vyžaduje jejich složité hledání v torzech slovníků včetně středověkých rukopisných indexů a následné vymezení výstižného synonyma pro zjištěné starobylé slovo vhodné i pro závěrečnou adekvátní větnou stylizační adjustaci.
Shrnutí
pro dešifrování
Pro rozluštění textu Voynichova rukopisu je nutné skloubit čtyři faktory:
1.
Přesně určit výslovnost znaků v zašifrovaném
abecedáriu
2.
Rozložit shluky znaků na jednotlivá slova
3.
Určení znaků abecedária nelze provést bez znalosti
slovní zásoby jazyka
4.
Osvojit si modifikovanou gramatiku psaných textů
archaickou latinou
Abecedárium 6. století před
Kristem
Abecedárium
Tři písmena a, i, o, bylo poměrně lehké určit, v textech Voynichova rukopisu
nato by stačilo nalézt krátká slova obsahující některá z těchto písmen a zbylé
neznámé znaky dohledávat formou postupného dosazování písmen, aby vzniklo známé
slovo. Zprvu se hledaly staročeské, střední angličtiny, hebrejské a německé výrazy, ale
systémem ověřování zkušebních písmen v jiných slovech, v uvedených jazycích
nedocházelo k nijaké shodě. Nekonečná řada pokusů zjistit jakékoliv pověstné
slovo, nevedla ke zdaru.
Dlouhodobě se (přes 50 let) zabývám nápisy na antických mincích, starověkých
artefaktech, kamenech a skalách, proto jsem nahodile zkusil eventualitu se
starověkými italskými jazyky. Poznenáhlého experimentu se kradmo klubaly slova,
která obsahuje
archaická latina tzv. latina předliterárního období a
skrze tento mrtvý jazyk bylo možné časem rozkrýt celé abecedárium.
Nejprve jsem kombinoval ve starověkých italických jazycích tři písmena a, i, o,
slova začínající na AO jsou pouze dvě, na OA nezačíná žádné, naproti tomu výrazy
s počátečními písmeny AI (ai) jsou ve slovníku i ve Voynichovu rukopisu zastoupena
velmi často. Vyhledávání slov obsahující AI (ai) se stalo odrazovým bodem k dalším
zjištěným
písmenům v abecedáriu.
Abecedárium obsahuje znaky (glyfy) pro zápis archaické
latiny v její zvukové formě, tato forma záznamu nemusí být vždy shodná se
starověkými italickými nápisy z předliterárního období, jak jsou dnes lingvisty
prezentovány.
V abecedáriu se nerozlišují malá a velká písmena.
Některé znaky převzali tvůrci středověkého abecedária ze starověkých italických jazyků, například 8,Ƨ,Զ,Ʌ a čtyři písmena M, N, P, R vytvořili podle jejich členitosti, kterou nahradili jedním nebo dvěma ozdobnými kroužky na ladných nohách. Snahou autorů abecedária byla příbuznost k běžně psaným písmenům, přirozenost a estetičnost, s cílem, aby se text i dobře písařům psal.
Fonetickou artikulaci singulárních písmen nelze v dnešní době přesně určit, uvedená výslovnost v tabulce byla stanovena na základě porovnání identických slov s jejich zápisem v různých vokabulářích. Transformace písmen z Voynichova rukopisu v latinku představuje základ pro úspěšný simplifikovaný překlad textu bez aspektu na v současnosti prezentovanou výslovnost středověké latiny.
Text ve Voynichovu rukopisu je psán bez interpunkčních znamének a připomíná starověké zápisy ve formě nepřerušované linie písmen (scriptio continua). Interpunkci nahrazují mezery mezi shluky znaků a slova uzavírající smysl předcházejícího větného sdělení.
Shluk (skupina) písmen formuje jedno nebo více slov, slova jsou v rukopise trvale daná a vychází z vokabulářů starověkých italických jazyků. Ve 14. a 15. století na italských univerzitách existovala studijní disciplína zaměřená na starobylé jazyky a písmo. Ve středověku převážně v univerzitních italských městech vznikaly dílny, ve kterých byla překládána znovuobjevená antická literární díla, kupříkladu od Homéra, Herodota, Ptolemaia, Tacita, která posléze písaři přepisovali a obchodníci rukopisné knihy výhodně prodávali. Bývalo pravidlem, že znamenití absolventi Pražské univerzity pokračovali ve studiu v zahraničí, zvláště na italských univerzitách, kde získali patřičnou učenost o archaických jazycích i o antických mudrcích a tyto vědomosti přenesli do Českého království.
Na obsahu Voynichova rukopisu se podílelo více autorů a písařů a tato skutečnost se projevila na kompozici textů ovlivněné rozsahem znalostí starověké slovní zásoby tvůrce, proto existují v rukopisu zjevné rozdíly v kvalitě lexika.
Každý písař měl svůj osobitý styl psaní znaků, z tohoto důvodu může dojít k chybnému určení znaku a tím k závadnému překladu textu zvláště u krátkých popisků, v souvislém zápisu nesprávnou interpretaci zjistíme snáze.
Upozorním na čtyři nejčastější problémy s určením správného znaku v uvedeném abecedáriu.
1) Podobnost písmen D a V vytváří eventuální záměnu.
2) Analogie písmen S a Z naznačuje též možnou substituci.
3) V případě, že písař správně nedotáhl písmeno A, pak se nám jeví jako O.
4) Když písař napsal dvě za sebou jdoucí mírně nakloněná I (i) a naznačená slabá linka inkoustu spojila dolní část prvního písmene s horní částí druhého písmene I (i), tak nechtěné spojení formuje mylný znak L.
Základem úspěšného překladu textu je rovněž porozumět podobě syntaktických postupů při tvorbě vět se zkrácenými slovy, která mohou mít více významů. Princip zkracování slov byl znám již ve starověku, znalci písma při sekání nápisu do kamenných desek zkracováním slov nepotřebovali nadbytečně velkou plochu a zároveň snížili i pracnost díla.
Na miniaturní avers či revers antické mince se též nevešlo celé jméno království, panovníka nebo její hodnota, proto rytci na raznicích uváděli zkratková slova. Zkrácená slova se stala neměnná s pevným zastoupením ve slovní zásobě nejen písařů.
Ve Voynichovu rukopisu byly použity většinou výrazy, které jsou zastoupeny kmenem slova, podstatná jména v prvém pádu a slovesa v infinitivu. Existují i slova o jednom písmenu nebo o počáteční slabice daného výrazu. Zkracování slov využívali písaři ve starověku i ve středověku obyčejně u slov v textu často se opakujících nebo u slov nezaměnitelných.
I v současnosti zkracujeme slova, dělíme je na zkratková slova a zkratky. Komunikace přes SMS zprávy se zkratkovými slovy nepřijde dnes nikomu nenormální.
List 36V úvodní část textu
Metodu čtení a překladu textu představím u úvodního zápisu na listu 36V.
Nejdříve definujeme znaky na základě zašifrovaného abecedária a převedeme je do latinky, posléze provedeme rozdělení shluků písmen na jednotlivá slova, která pro snadný přehled oddělíme mezerou (mezerníkem). Rozpoznané jednotlivé archaické výrazy poté přeložíme do zvoleného jazyka, v našem případě do češtiny. Starověká italická slova, pokud je neznáme, vyhledáme ve vokabulářích, kde mohou být zapsána v odchylných tvarech s odlišnými významy, proto doporučuji komparaci s různými etymologickými slovníky. Nakonec sestavíme z vyhledaných slov stylizačně upravenou větu.
List 36V začátek textu (shluků) na prvních dvou řádcích
První řádek ukázka:
1) Převod znaků do latinky: REJASAZKTOPOSOTH
2) Rozdělení shluků na slova: R EJ AS AZ K TO P OS OTH
Překlad:
R – skutečnost, provedení
EJ – konat, dělat
AS – nabídnout, sedět, zasedat
AZ – spojit
K – symbol
TO – zájmeno tento (tamten, toto, tamto, tato, tamta)
P – zájmeno onen (on)
OS – sněm
Druhý řádek ukázka:
1) Převod znaků do latinky: TOMASEJOHBAI
2) Rozdělení shluků písmen na jednotlivá slova: TO MAS EJ OH BAI IV
EJ – konat, dělat
BAI – milovat
IV – tři, trojice
Jestliže ovládáme starověká slova nebo máme k dispozici vokabulář archaických výrazů, rozdělení shluků na jednotlivá slova zvládneme s minimální chybovostí. Pokud dojde k nesprávnému určení jednoho nebo tří slov na jednom řádku, při sestavování souhrnného překladu to povětšinou rozeznáme a mýlku opravíme. Nejčetnější pochybení vzniká u písmen E, J a jejich spojení, kdy vzniká shluk například ve fonetické podobě EiJe, tuto problematiku později osvětlím v samostatné kapitole.
Slov o jednom písmenu není mnoho, lehce se je naučíte nazpaměť a pak dosáhnete rychleji překladu textu. K jednopísmenovému slovu patří kupříkladu A, O, což jsou citoslovce údivu nebo výraz citu, dále se jedná o předložky, zájmena, podstatných jmen a sloves je poskrovnu. Problém při překladu může dělat také slovo K, které má povícero významů, ale jsou smyslově blízko. Osamocené písmeno K se vyslovovalo kvh se silným přízvukem.
List 32R úvodní část
Na listu 32R je napsán (4. řádek vpravo) zajímavý shluk znaků, dvě osmičky (88) vedle sebe považovali někteří luštitelé za kód k dešifrování rukopisu.
1)
Převod znaků do latinky: BAIIVEJOBBAH
2) Rozdělení shluků
na slova: BAI IV EJ OB BAH
3) U slova BAH je velmi důležitá výslovnost, zní BAHE, H se vyslovuje slabě (potemněle) a na E je akcent
Překlad:
BAI – milovat
IV – tři, trojice
OB – strach, obava
BAHE – smrt, konec
Stylizačně upravený překlad: Děláme si obavu ze smrti (konce) milované
trojice …
Ještě bych upozornil na dva shluky (3. řádek uprostřed) napsané na stejném
listu 32R.
1)
Převod znaků do latinky: EJOHBOH
2) Rozdělení shluků
na slova: EJ OH BOH
OHE – mít, vlastnit
BOHE – Čech
Stylizačně upravený překlad: Konání (vykonávání) mají (vlastní) Češi …
Ukázky překladů zřetelně osvědčují skutečnost, že Voynichův rukopis vznikl v Českém království (Regnum Bohemiae) a že jej napsali pražští reformní myslitelé, když Kutnohorským dekretem získali 3 hlasy ze 4 při rozhodování na Pražské univerzitě. Věříme, že na základě předloženého pravopisu v průběhu krátkého času zvládne překlad Voynichova rukopisu více badatelů, kteří tím mohou nahlédnout škvírkou do neznámé a utajované středověké historie Českého království.
Svorky
Báze Secretum Orthographia představuje obsažně pravopisné normy použité při psaní textu Voynichova rukopisu. Na základě uvedených pravopisných pravidel a abecedy (abecedárium) by měl každý řešitel dospět k úspěšnému identickému překladu rukopisu.
Svorka spočívá ve vodorovné čárce, jež spojuje zapsaná písmena v jedno slovo. Svorka slučuje dvě nebo více písmen, převážně sdružuje samohlásku E se souhláskami M, N, P, R, aby nedošlo k osamocení samohlásek, případně k jejich přiřazení k jiným znakům, a tím ke vzniku nepatřičného slova. Žel, ne každý písař se tímto pravidlem řídil, proto překlad vždy vyžaduje zevrubné posouzení textu.
Vodorovnou linku protínající znaky nebo vedoucí přes horní část písmene někteří luštitelé Voynichova rukopisu považovali za velká písmena. V Devátém dovětku v části Sémantika a souvislosti jsme klamavou abecedu s označením EVA včetně domnělých velkých písmen uveřejnili.
Soudržná svorková slova list 87R
Ve Voynichovu rukopisu jsou nejčastější slovní svorky: EME, ENE, ERE, překlad uvedených soudržných slov:
EME – správa, držba
ENE – dokázat
Dále v rukopisu byly použity svorky například pro slova: EMO, EN, EPE, KN, TN a další.
List 2R EMO
Překlad:
EMO – uchopit, vzít
EN – uvnitř, nitro,
starodávný vztah k mysli
EPE – přemýšlet,
rozjímat, filozofovat
Na foliu 3V (2. odstavec, první řádek) je napsána svorka EPE a shluk ATH, překlad: přemýšlím o příkrém svahu. Vysvětlení: přemýšlím o šikmé (zakázané) ploše.
Na foliu 14V (3. řádek vpravo) existuje svorka u písmen KNEJ, ale v tomto případě se jedná o nesprávné spojení, které vzniklo patrně opomenutím přerušení vodorovné linky. Správně mají být zde spojena jen dvě písmena KN a EJ, pak následuje jednopísmenové slovo K. Slovní výraz KN překládáme jako důležitý a ve spojení s EJ a K – získáme: důležité konání symbolem.
Na foliu 54R (spodní odstavec, první řádek vpravo) byl napsán shluk písmen TNEJOH (rozdělení TN EJ OH), první dva znaky jsou linkou spojeny ve svorku, tím vzniká slovo TN v překladu zájmeno tohle, další dvě slova EJ a OH jsem již popisoval, spojení a překlad věty je již na vás.
Na foliu 57R (poslední řádek vpravo) písař spojil do svorky písmena TEMEJ, vzniklé složené slovo vyslovujeme TEMEJI, překlad nejistota, pochybnost. Písmeno K znamená symbol, překlad shluku: nejstota se symbolem. Ve velkém zvětšení se spojovací linka sice ztrácí, ale na rukopisu je patrná. Při správném překladu Voynichova rukopisu často rozhoduje nepatrná čárka nebo bod pro náležité určení slova.
Kupříkladu na foliu 90R (poslední řádek vlevo) je provedeno linkou u prvních dvou znaků spojení TN. Písař v tomto případě detailně nevypsal T, lze jej totiž zaměnit za K, v druhém shluku první znak T již učinil dobře. Správně vykresleným písmenem K končí oba shluky.
Na foliu 103R (3. řádek od spodu vpravo) je zajímavé spojení linkou tří znaků TOR v překladu příboj, bouřlivě. Pokud by písař neuvedl svorku, lze shluk rozložit například na tři jednopísmenová slova T O R nebo na dvě slova T OR případně TO R. Po slově TOR následují výrazy EJ a EK. Slovo EJ – konat, dělat, EK má více významů: řeč, řečnit, mluvit, rokovat, debatovat, diskutovat apod. Překlad tří shluků: bouřlivé konání řečnění.
Na foliu 107R (3. řádek od spodu vlevo) písař napsal svorku pro písmena INE, vzniklé slovo INE má několik významů: pevný, stálý, neměnný. Při maximálním zvětšení shluků znaků zjistíme, že první písmeno není A, ale shluk EI tvořící slovo EI (ei), v překladu můj. Poslední znak ve shluku je K představující slovo K – symbol. Celý shluk vytváří slova pro větu: „Můj pevný symbol“.
Na foliu 115V (14. řádek od spodu vpravo) písař udělal speciální dvojitou svorku. Slovo EJ spojil se slovem EME, tím vznikl výraz o dvou slovech konat správu. Horní svorkou ale vytvořil dvojslovnou složeninu EJEME, v překladu správní úřad, též městská rada, univerzitní rada nebo jen rada. Za složeninou EJEME následuje EBK, slovo EBK má několik významů akt, jednání, rozhodnutí, spis. Překlad: rada rozhodla.
Na základě uvedených příkladů je nezpochybnitelné, že shluky písmen v textu Voynichova rukopisu po rozdělení vytvářejí slova. Z důvodu, aby nedocházelo k chybnému roztřídění znaků ve slova, existují svorky. Tvůrce pravopisu středověkého Secretum Orthographia důmyslně zavedl v textu pro čtenáře zašifrovaného textu nenápadné, ale přitom nepřehlédnutelné svorky pro konzistentní slova.
List 2R zvýrazněná svorková slova
Případní noví řešitelé překladu Voynichova rukopisu mohou již dnes s pomocí abecedária, rozdělování shluků na slova, svorkami a s prvními 40 archaickými slovíčky uskutečňovat dílčí překlady v rukopisu a zkontrolovat, zda naše předložené řešení pravopisu je korektní.
Na foliu 51V (6. řádek od spodu vpravo u stonku) je zapsán shluk znaků a svorka začínající na písmena TP. Toto uskupení však zatím nedokážeme přeložit, nepodařilo se nám zjistit žádné archaické italické slovo s počátečními písmeny TP. Ve vokabulářích najdeme například slova TR, TRA nebo KR, KRA, pokud by někdo uměl poradit, přivítáme váš názor. Bílých míst v rukopisu existuje povícero.
Frekvenční analýza
Kdo vymyslel sekvenci glyfů C byl obdařen neobyčejným důvtipem, pohled na text, kde třikrát, čtyřikrát nebo dokonce pětkrát za sebou vidíme CCCCC musel luštitele písma přivádět do stavu beznaděje. Očividně to byl cílený úmysl odradit všechny nežádoucí osoby od pokusů rozluštit rukopis. Domnívám se, že tím geniálním původcem byl středověký reformní mystik a mudrc Jeroným Pražský, který uváděl svými disputacemi univerzitní mistry po celé Evropě k jediné protiargumentaci, je to kacíř, do žaláře s ním.
Folie 33R velmi častý výskyt znaku C
I když uvádím, že překlad Voynichova rukopisu je
mimořádně složitý, po rozkrytí zašifrovaného abecedária jsou pravopisná
pravidla psaní jednoduchá, s čímž řešitelé nepočítali a hledali různě
kombinované a matematicky komplikované kódy. Nepředvídatelná jednoduchost se
vyplatila, 600 let nikdo nedokázal rukopis rozluštit. Po tisíciletí platí
zákon, že prostota a nenáročnost je věčná příkladnost. Slavný citát
všestranného vědce a umělce Leonarda Da Vinciho to potvrzuje:
„Jednoduchost je nekonečná dokonalost. Dokonalost je nekonečná
jednoduchost.“
Ve Voynichovu rukopisu je nejčastějším znakem C (E), jeho frekvence je v textech zastoupena více než 30 %. Ve střední angličtině též představuje nejčastější písmeno E, jehož frekvence je zastoupena cca 16 % a v současné angličtině 13 %. Ve starověkých italických zápisech relativní četnost písmene E vykazuje frekvenci kolem 15 % a ve středověké latině 18 %. V českém jazyce je nejčastějším písmenem E s frekvencí 11 %, druhé A s 10 % a třetí O s 8 %.
Důvodem četnosti písmena C (E) ve Voynichovu rukopisu bylo ztížení dešifrování rukopisu, kde původci úmyslně zvolili pro text slovní fráze obsahující početnost znaku E (EME, ENE, EPE, ERE aj.). Frázovité ustálené slovní obraty, záměrně a často opakované větné konstrukce s konzistentním úslovím prezentující písmena E, ve výsledku znemožnily rozluštění textu. Repetice je matkou moudrosti, ale i otcem nenápadné šifry.
Chytře zvolený znak C zamotal hlavu všem jazykovědcům a luštitelům, v latině se C vyslovuje jako K. V odborné latině (lékařství, botanika aj.) ve slovech, kde jsou slabiky CE, CI, CY nedochází k výslovnosti K, artikulace je CE, CI, CI místně se používá v řeči místo C výslovnost Č. Ve staré češtině existovalo mnoho výrazů začínající na písmeno C nebo Č, slov s počátečním písmenem E bylo poskrovnu. Texty ve staročeštině velmi často obsahovaly spřežky se znakem C, například cz – c (č), ch – ch, czechl (čechl – roucho).
Folie 31V početnost znaků C se záměrem mylného dojmu (spodní odstavec)
Převažující početnost znaků C v rukopisu klamavě cílila na K a zdvojené znaky CC na spřežkový pravopis.
Znak C ze zašifrovaného abecedária v latinské abecedě zastupuje písmeno E. Jednopísmenové slovo E v archaických italických jazycích (latinský, faliský, umberský, venetský, rétský) zastupuje čtyři možné významy, které přibližně odpovídají v češtině uvedeným překladům.
E
– sloveso být
E – označení podstatného jména (přímé označení pro podstatné jméno)
Například zapsaná dvě CC v rukopisu mohou znamenat dvě slova E E, v překladu (já) byl event. (my) byli. Tato jednoduchá frázovitá věta zapisovaná úmyslně v různých obměnách se slovesy být a mít se stala pro filology a luštitele nepřekonatelnou slovní bariérou. V dochované slovní zásobě archaických italických jazyků existovalo několik výrazů, které by s vybroušeností nahradily uvedená obecná slova, přesto autoři záměrně zvolili rébus se znaky C.
Pro „přímé označení
podstatného jména“ písaři použili znak C (E) za zkráceným slovem nebo kmenem
slova, čímž upozornili, že se jedná o podstatné jméno nikoliv o sloveso,
přídavné jméno apod.
Ukázka překladů s C(E).
Folie 24R 4. řádek výřez
Postup překladu je
stále stejný.
1)
Převod znaků do latinky: EMEASEEOSEJEEZBA
2) Rozdělení shluků
na slova: EME AS E E OS EJ E EZ BA
3) Shluk EME má svorku, proto jej nelze rozdělovat.
Překlad:
EME –
správa, držba
AS – nabídnout, pozor ale i sedět, zasedat aj.
E –
označení podstatného jména (předcházející výraz)
E – být
OS – sněm, ceremonie
EJ – konat, dělat
E – mít na mysli, mínit
EZ – starost, bázeň (synonymem slovo OB)
BA – majitel, vlastník
Stylizačně upravený překlad: Držbou zasedání budeme sněmem konat a mít bázeň
vlastníka.
Folie 55R 8. řádek výřez
Postup překladu:
1)
Převod znaků do latinky: XAHOEEEZ
2) Rozdělení shluků
na slova: X AH O E E EZ
3) Shluk AH vyslovujeme AHE.
Překlad:
X – přísaha, slib před Bohem
AHE – vést, řídit (vedení, řízení)
O – citoslovce podivu a radosti Ó
E – být
E – mít na mysli, mínit
EZ – starost, bázeň (synonymem slovo OB)
Folie 40R 2. řádek od spodu vlevo
1)
Převod znaků do latinky: OHEEEEK
2) Rozdělení shluků
na slova: OH E E E EK
3) Shluk OH vyslovujeme OHE
Překlad:
OHE – mít, vlastnit
E – já (my)
E – být
E – mít na mysli, mínit
EK –
řeč, řečnit, mluvit, rokovat, debatovat, diskutovat, projev
Stylizačně upravený překlad: Vlastní my budeme mít projev.
Spony a diakritická znaménka
Akademičtí jazykozpytci utajený pravopis použitý k sepsání Voynichova rukopisu by pro vědeckou veřejnost popsali nepochybně odborněji a gramatická specifika též detailně charakterizovali, včetně komparací s jinými jazyky. Po konzultacích jsem se rozhodl předložit zjednodušenou deskripci, které porozumí většina zájemců o dešifrování rukopisu a tím se obsah rukopisu dostane lépe do širšího podvědomí.
Vodorovnou čárku spojující dvě a více písmen označuji jako svorku, ale sloučení znaků C a C, kde horní linka u druhého grafému z něj vytváří písmeno s výslovností J, pokládám za tzv. "konstantní sponu". Nejedná se proto o spřežku, která vytváří ze dvou nebo více písmen jednu hlásku, ale v tomto případě sponou dvou samohlásek E vzniká z druhé měkká souhláska J.
EJ - konat, dělat
Sjednocením EE ve sponě se mění fonetika znaků na EJ (ej) v překladu slovo znamená konat nebo dělat. V případě, že rozhodná zesílená spona EJ má diakritické znaménko dochází ke změně ve výslovnosti a tím k doplnění významu původního slovesa.
Linie čárek tvořící dlouhou kapku nebo protažený háček nad "konstantní zesílenou sponou" EJ označuji za důrazné diakritické znaménko s výslovností slova éji, změnou výslovnosti přidáním i (ji) vzniká skryté přidané pomocné sloveso, které se používalo v archaických jazycích. Nepsané připojené pomocné sloveso ve slově ÉJI zastupovalo sloveso modální muset, přičemž určovalo obecný pojem spojený s věcným slovesem konat nebo dělat (muset konat, muset dělat).
ÉJI EO - muset konat oběť
Stříška, kroužek často nedokončený či vlnka, záleželo na písaři nad sjednocením EE (EJ) nad "konstantní zesílenou sponou" - uvedená diakritická znaménka pozměňovala slovo na EJE (s měkkou výslovností ejě), což potvrzovalo ve sponě EJE formu emfáze na jě, která vytváří klouzavou artikulaci v hlasovém projevu. Při zápisu uvedená diakritická znaménka potvrzovala sloveso EJ a přidání pomocného slovesa Ě. Diakritická znaménka definovala něžný slovní obrat EJĚ, v češtině přibližně odpovídá metodě pomocného slovesa chtít spojenému s původním obsahovým slovesem konat nebo dělat (chtít konat, chtít dělat).
EJĚ OS - chceme dělat sněm (ceremonii)
Diakritická znaménka v pravidlech Secretum Orthographia Voynichova rukopisu představují velmi závažný aspekt, pozměňují výslovnost slova a artikulační změnou vzniká doplňující skryté (nepsané) pomocné sloveso k obsahovému základnímu slovesu. Pomocná slovesa modální lze při stylizačním překladu do českého jazyka nahradit vhodnými synonymy k danému výrazu, kupříkladu chtít – toužit, prahnout, dychtit aj. Diakritická znaménka písaři používali především u spony CC (EJ), pokud ale chtěli některé slovo v textu notně zdůraznit kupříkladu TÔ, využili k jeho mimořádnému vyniknutí diakritické znaménko.
TÔ BE EBK - toto trvalý akt (rozhodnutí)
Tvůrci v pravidlech písma Voynichovu rukopisu nepoužili pro zápis klasické spřežky, kde seskupení písmen vytváří jednu hlásku. Tato skutečnost potvrzuje, že autory Secretum Orthographia Voynichova rukopisu s největší pravděpodobností byli Jan Hus a Jeroným Pražský, kteří spřežky odstranili i v českém pravopisu uvedeném ve spisu Orthographia Bohemica datovaného do počátku 15. století.
Přejít na: Sémantika a souvislosti
Poslední aktualizace 12.11. 2024.
Kontakt: nase-historie@seznam.cz